Ricard

Ricard: Příběh marseillského pastisu, který se stal symbolem francouzského aperitiva

Jižní Francie má mnoho symbolů. Prosluněné pobřeží Středozemního moře, levandulová pole Provence, přístavní uličky Marseille a také sklenici světle zakaleného anýzového nápoje, který místní obyvatelé popíjejí při odpoledním posezení. Právě pastis se stal neodmyslitelnou součástí francouzské gastronomické kultury. A žádná značka není s jeho popularitou spojena tak výrazně jako Ricard.

Historie Ricardu začala v roce 1932, kdy mladý Paul Ricard vytvořil v Marseille vlastní recepturu anýzového aperitivu. Využil přitom tradici bylinných lihovin, zkušenosti získané v rodinném obchodě a mimořádný obchodní talent. Během několika let se z malého podniku stal jeden z nejvýznamnějších francouzských výrobců anýzových nápojů. Ricard však není zajímavý jen svou chutí. Jeho zakladatel byl také nadšeným výtvarníkem, podnikatelem, mecenášem a podporovatelem ochrany přírody. Právě jeho jméno dnes najdeme nejen na lahvích pastisu, ale také na slavném závodním okruhu Circuit Paul Ricard.

Marseille: Město, ve kterém se zrodila kultura pastisu

Příběh Ricardu nelze oddělit od Marseille. Toto přístavní město na jihu Francie má za sebou více než dva a půl tisíce let historie a po staletí představovalo významné místo obchodu mezi Evropou, severní Afrikou a východním Středomořím.

Právě prostřednictvím námořního obchodu se zde setkávaly různé kulturní a gastronomické tradice. Mezi dováženým zbožím nechybělo koření, aromatické rostliny ani další suroviny používané při výrobě likérů.

Ve Středomoří byly anýzové nápoje oblíbené dlouho před vznikem Ricardu. Řekové pili ouzo, v Turecku se rozvíjela tradice rakı a ve Francii se používaly různé anýzové a bylinné aperitivy. Přesto má francouzský pastis vlastní historii i specifická pravidla výroby.

Marseille se stalo jeho přirozeným domovem. V místních kavárnách a barech se anýzové lihoviny podávaly zředěné studenou vodou, která zmírňovala vysoký obsah alkoholu a umožňovala lépe vnímat aromatický charakter nápoje.

Právě do tohoto prostředí se v roce 1909 narodil Paul Ricard.

Paul Ricard: Syn obchodníka s vínem ze čtvrti Sainte-Marthe

Paul Ricard se narodil 9. července 1909 v marseillské čtvrti Sainte-Marthe. Jeho otec provozoval obchod s vínem, takže mladý Paul vyrůstal v prostředí, kde byly alkoholické nápoje součástí každodenního podnikání.

Už od mládí se zajímal o kreslení a výtvarné umění. Přál si stát se malířem, ale rodinné okolnosti jej postupně přivedly k práci v obchodě. Umělecké ambice však nikdy zcela neopustil a později je dokázal využít při vytváření vlastní značky.

Právě spojení obchodního prostředí a zájmu o design se ukázalo jako mimořádně důležité. Ricard totiž od počátku chápal, že úspěšný nápoj musí nejen dobře chutnat, ale také být snadno rozpoznatelný.

V rodinném podniku získával zkušenosti s prodejem vína a dalších nápojů. Současně začal experimentovat s aromatickými rostlinami a hledat vlastní recepturu anýzového aperitivu.

V době, kdy mu bylo něco přes dvacet let, už měl představu o tom, jaký produkt chce vytvořit. Potřeboval však počkat na změnu francouzských předpisů.

Rok 1915: Francie zakazuje absint

Kořeny moderního pastisu jsou úzce spojené s historií absintu. Ten byl během 19. století ve Francii mimořádně populární, zejména v prostředí kaváren, umělců a městských společenských podniků.

Absint se vyráběl z aromatických rostlin, mezi nimiž měl zásadní význam pelyněk pravý. Často obsahoval také anýz, fenykl a další byliny. Typickým znakem mnoha absintů byla výrazná zelená barva a vysoký obsah alkoholu.

Ve druhé polovině 19. století se však absint stal terčem rozsáhlých společenských kampaní. Odpůrci mu připisovali zvláštní zdravotní a společenská rizika, přičemž dobová diskuse často nerozlišovala mezi následky nadměrné konzumace alkoholu a specifickými účinky jednotlivých rostlinných složek.

Francie nakonec v březnu 1915 zakázala výrobu a prodej absintu a podobných lihovin.

Pro výrobce anýzových nápojů šlo o zásadní změnu. Zákazníci ovšem na charakteristickou chuť anýzu nezapomněli a postupně se začaly objevovat nové receptury, které se snažily nabídnout podobný aromatický zážitek v mezích tehdejší legislativy.

Od zákazu absintu k novému francouzskému aperitivu

Po první světové válce se francouzská pravidla pro anýzové nápoje postupně měnila. Zpočátku byla velmi přísná a omezovala nejen obsah alkoholu, ale také složení a některé vlastnosti vyráběných lihovin.

V roce 1922 byla přijata pravidla, která povolovala určité anýzové nápoje při splnění stanovených podmínek. Výrobci však stále nemohli volně používat všechny postupy a síly alkoholu známé z dřívější doby.

Rozhodující změna přišla na jaře 1932, kdy Francie umožnila prodej anýzových lihovin s obsahem alkoholu až 40 %.

Právě na tuto změnu čekal Paul Ricard. V předchozích letech pracoval na vlastní receptuře, která měla nabídnout intenzivní anýzovou chuť, výraznou lékořici a aromatické byliny z Provence.

Jeho cílem nebylo obnovit původní absint. Chtěl vytvořit nový aperitiv, který bude přirozeně patřit k životu na jihu Francie.

Rok 1932: Ricard, le vrai pastis de Marseille

V roce 1932 Paul Ricard představil vlastní nápoj pod názvem Ricard, le vrai pastis de Marseille, tedy Ricard, pravý pastis z Marseille.

Právě toto označení se stalo jedním z jeho nejdůležitějších obchodních rozhodnutí. Slovo pastis bylo sice už v jižní Francii používané, ale Ricard jej začal výrazně propagovat přímo jako součást identity konkrétního výrobku.

Nápoj vznikal kombinací anýzových složek, lékořice a aromatických rostlin. Oproti některým konkurenčním produktům měl výraznější chuť a méně dominantní sladkost.

Paul Ricard se zároveň rozhodl spojit výrobek přímo s Marseille. Neprodával pouze anýzový alkohol, ale nápoj, který měl zákazníkům připomínat slunce, moře, přátelská setkání a život v Provence.

Právě spojení jednoznačného názvu, silné geografické identity a rozpoznatelného chuťového profilu se ukázalo jako mimořádně úspěšné.

První zákazníci: Paul Ricard osobně obcházel marseillské bary

Začátky značky nebyly založené na rozsáhlé reklamní agentuře ani velké distribuční síti. Paul Ricard osobně navštěvoval bary, kavárny a restaurace, kde představoval svůj nový pastis.

V té době čelil silné konkurenci dalších výrobců anýzových aperitivů. Někteří už měli zavedené obchodní vztahy a zkušenosti s výrobou podobných nápojů.

Ricard však dokázal nabídnout nejen vlastní recepturu, ale také jasný způsob servírování. Doporučoval malou dávku pastisu zředit několikanásobným množstvím studené vody.

Právě takové podávání mělo význam také z obchodního hlediska. Z jedné litrové lahve bylo možné připravit velké množství jednotlivých porcí, což bylo pro majitele barů zajímavé.

Podle historických materiálů se během prvního roku prodaly stovky tisíc lahví. Údaje o přesném objemu prodeje se mezi jednotlivými retrospektivními prameny liší, ale rychlý úspěch značky je dobře doložený.

Žlutá a modrá: Barvy, které se staly symbolem Ricardu

Paul Ricard využil svůj zájem o výtvarné umění také při vytváření vizuální identity značky. Sám navrhoval první reklamní plakáty, etikety a další obchodní materiály.

Základem se stala výrazná kombinace žluté a modré barvy. Žlutá měla připomínat slunce jižní Francie a modrá Středozemní moře.

Právě jednoduchost této kombinace představovala velkou výhodu. Reklamní materiály byly dobře viditelné a zákazníci si je dokázali snadno spojit s konkrétním nápojem.

Vedle samotných etiket začal Ricard používat také reklamní sklenice, nádoby na vodu a další předměty, které umisťoval do barů.

Tato strategie byla velmi účinná. Zákazník se s logem značky nesetkával pouze na lahvi, ale také při samotném servírování nápoje.

Rok 1938: Pastis konečně získává 45 % alkoholu

Další významný mezník přišel v roce 1938, kdy francouzská legislativa umožnila zvýšit obsah alkoholu u anýzových nápojů až na 45 %.

Paul Ricard tuto změnu výrazně podporoval, protože chtěl pracovat s intenzivnější anýzovou recepturou. Vyšší obsah alkoholu umožňoval lépe rozpouštět určité aromatické látky a zachovávat požadovaný charakter koncentrovaného nápoje.

Právě tehdy se Ricard začal prodávat ve formě, která odpovídá jeho dnešnímu základnímu obsahu alkoholu.

Hodnota 45 % přitom není náhodná. Dodnes patří mezi nejdůležitější požadavky na kategorii Pastis de Marseille, jejíž minimální obsah alkoholu je stanoven evropskou legislativou.

Výraznější koncentrace aromatických složek zároveň pomáhala vytvářet typický chuťový profil při následném ředění vodou.

Rok 1940: Pastis znovu mizí z francouzských barů

Úspěšný růst Ricardu přerušila druhá světová válka. V roce 1940 francouzský vichistický režim znovu zakázal výrobu a prodej silnějších anýzových alkoholických nápojů.

Zákaz znamenal pro společnost zásadní problém. Její hlavní výrobek nebylo možné legálně prodávat v podobě, na které postavila svůj dosavadní úspěch.

Paul Ricard se proto musel začít věnovat jiným podnikatelským aktivitám. Investoval mimo jiné do zemědělství a získal rozsáhlé hospodářství v oblasti Camargue.

Právě zde rozvíjel například pěstování rýže a další zemědělskou produkci. Zatímco mnoho jiných podnikatelů by podobný zákaz považovalo za konec společnosti, Ricard jej využil jako příležitost rozšířit své aktivity.

Pastis se do běžného francouzského prodeje naplno vrátil až po dalších legislativních změnách v roce 1951.

Camargue: Zemědělský projekt Paula Ricarda

Oblast Camargue se rozkládá v deltě řeky Rhôny a patří mezi nejzajímavější přírodní oblasti jižní Francie. Je známá mokřady, slanisky, divokými ptáky a tradičním chovem koní i dobytka.

Paul Ricard zde na konci třicátých let získal hospodářství Domaine de Méjanes, které se stalo důležitou součástí jeho podnikatelských aktivit.

V období válečného zákazu pastisu zde rozvíjel zemědělskou výrobu a zaměstnával pracovníky, kteří by jinak přišli o práci v jeho nápojovém podniku.

Zároveň se začal více zajímat o ochranu místní krajiny a tradiční hospodaření.

Právě tento zájem o přírodu se později projevil také při zakládání organizací zaměřených na ochranu mořského prostředí.

Rok 1951: Návrat pastisu a nová konkurence

V roce 1951 došlo k uvolnění francouzských pravidel a prodej pastisu byl znovu povolen.

Ricard se tak mohl vrátit na trh s produktem, který už měl před válkou silné postavení. Během předchozího desetiletí se však situace změnila. Zákazníci měli jiné nákupní možnosti a konkurenti se připravovali na obnovení výroby.

Právě v roce 1951 představila společnost Pernod novou značku Pastis 51. Číslo v názvu připomínalo rok návratu této kategorie na francouzský trh.

Ricard a Pernod se tak staly významnými konkurenty v segmentu anýzových aperitivů.

Právě jejich soupeření patřilo po několik následujících desetiletí mezi důležité kapitoly francouzského nápojového průmyslu.

Paul Ricard a jeho neobvyklý přístup k zaměstnancům

Paul Ricard se během poválečných desetiletí prosadil také jako podnikatel s výraznými názory na vedení společnosti a vztahy se zaměstnanci.

V roce 1956 například umožnil rozdělování bezplatných akcií mezi pracovníky společnosti. Chtěl tím posílit jejich vztah k podniku a podpořit dlouhodobou spolupráci.

Ve francouzském podnikatelském prostředí šlo o poměrně neobvyklý přístup, zejména v době, kdy podobné zaměstnanecké programy nebyly tak rozšířené jako dnes.

Ricard současně podporoval společenské, kulturní a sportovní aktivity zaměstnanců. Jeho podnikání tak postupně přesahovalo samotnou výrobu a prodej alkoholu.

Ostrovy Bendor a Les Embiez: Paul Ricard jako mecenáš

V roce 1950 koupil Paul Ricard malý ostrov Bendor poblíž jihofrancouzského pobřeží. Postupně jej proměnil v místo určené pro umění, kulturu a společenská setkání.

Na ostrově vznikaly prostory pro výstavy, uměleckou tvorbu a další kulturní aktivity. Ricard zde mohl propojit svůj podnikatelský úspěch s celoživotním zájmem o výtvarné umění.

V roce 1958 získal také ostrov Les Embiez, který se nachází poblíž města Six-Fours-les-Plages.

Ten se postupně stal významným místem jeho projektů zaměřených na ochranu mořského prostředí.

Oba ostrovy dnes připomínají, že Paul Ricard nebyl pouze výrobcem známého aperitivu. Jeho zájmy sahaly od umění a turistiky až po vědecký výzkum.

Rok 1966: Institut Paula Ricarda na ochranu moře

V roce 1966 vznikl na ostrově Les Embiez Institut océanographique Paul Ricard, instituce zaměřená na výzkum a ochranu mořského prostředí.

U jejího vzniku stály obavy ze znečišťování Středozemního moře a zhoršování stavu mořských ekosystémů.

Právě šedesátá léta byla obdobím, kdy se v Evropě začalo výrazněji upozorňovat na dopady průmyslové výroby, znečištění vody a změny přírodního prostředí.

Institut se postupně začal věnovat biologickému výzkumu, kvalitě vody a dalším tématům souvisejícím s ochranou mořského života.

Pro značku Ricard jde o zajímavou historickou souvislost. Ekologické projekty totiž nebyly pouze moderní marketingovou součástí její prezentace, ale navazovaly na osobní zájem samotného zakladatele.

Rok 1970: Vzniká slavný Circuit Paul Ricard

Dalším pozoruhodným projektem Paula Ricarda se stal závodní okruh Circuit Paul Ricard, který byl slavnostně otevřen v roce 1970 poblíž obce Le Castellet.

Jeho vznik souvisel s Ricardovým zájmem o techniku, sport a moderní dopravní prostředky.

Okruh byl navržen pro automobilové a motocyklové závody a postupně získal mezinárodní význam.

V roce 1971 hostil poprvé Velkou cenu Francie formule 1. Během následujících desetiletí se zde konaly další významné motoristické podniky.

Jméno Paula Ricarda tak začalo být známé také mezi fanoušky motorsportu, kteří jeho původní podnikání s pastisem nemuseli vůbec znát.

Právě závodní okruh představuje jednu z nejvýraznějších připomínek všestrannosti jeho podnikatelských aktivit.

Rok 1975: Dva konkurenti vytvářejí Pernod Ricard

Jedním z nejdůležitějších okamžiků historie celé značky se stal rok 1975. Tehdy došlo ke spojení společností Pernod a Ricard a vznikla skupina Pernod Ricard.

Obě firmy přitom měly odlišnou historii. Pernod navazoval na tradici výroby absintu, jejíž počátky sahají do roku 1805. Ricard vznikl až v roce 1932 jako moderní marseillský pastis.

Jejich spojení proto znamenalo sjednocení dvou významných francouzských výrobců anýzových nápojů, kteří předtím po dlouhou dobu soupeřili o zákazníky.

Zakladatelé a představitelé obou podniků pochopili, že společné výrobní a obchodní zázemí může vytvořit mnohem silnější společnost.

Právě tím začala historie skupiny Pernod Ricard, která se během následujících desetiletí rozrostla v jednoho z největších světových výrobců alkoholických nápojů.

Patrick Ricard: Další generace přebírá vedení

V roce 1978 se do čela skupiny Pernod Ricard postavil Patrick Ricard, syn zakladatele značky Paula Ricarda.

Pod jeho vedením společnost výrazně rozšiřovala mezinárodní působení a začala získávat další známé nápojové značky.

Významným krokem byl například nákup společnosti Irish Distillers v roce 1988, díky kterému se součástí skupiny staly irské whiskey Jameson a Redbreast.

Následovaly další akvizice a rozšiřování portfolia o whisky, rumy, koňaky, vodky a další druhy alkoholu.

Patrick Ricard zemřel v roce 2012. Na rodinnou tradici později navázal také Alexandre Ricard, vnuk Paula Ricarda, který se v roce 2015 stal generálním ředitelem skupiny.

Rok 1997: Smrt muže, který změnil francouzské aperitivy

Paul Ricard zemřel 7. listopadu 1997 ve francouzské obci Signes ve věku 88 let.

Zanechal po sobě nejen úspěšnou nápojovou značku, ale také řadu kulturních, společenských a podnikatelských projektů.

Jeho jméno dodnes nese závodní okruh, oceánografický institut i další místa spojená s jeho životem.

Nejznámějším odkazem však zůstává původní marseillský pastis, který dokázal proměnit z regionálního nápoje v jeden ze symbolů francouzské gastronomie.

Co je vlastně pastis a čím se liší od absintu?

Pastis je francouzská anýzová lihovina, jejíž charakter vzniká kombinací anýzových složek, lékořice a dalších aromatických rostlin.

Na rozdíl od absintu nemusí obsahovat pelyněk a jeho typická chuť je výrazněji orientovaná na anýz a lékořici.

Právě lékořice je jedním ze základních rozdílů. Evropská pravidla totiž stanovují, že pastis musí obsahovat přírodní výtažky z jejího kořene.

Pastis se také obvykle prodává s nižším obsahem alkoholu než klasické historické absinty a tradičně se podává výrazně zředěný vodou.

Samotná kategorie Pastis de Marseille má ještě přísnější pravidla. Musí obsahovat nejméně 45 % alkoholu a stanovené množství aromatické látky anetholu.

Právě díky těmto vlastnostem se pastis stal samostatnou kategorií lihovin, nikoliv pouze moderním označením pro absint.

Badyán, anýz, fenykl a lékořice: Základ charakteru Ricardu

Hlavní chuť Ricardu vytvářejí aromatické látky pocházející především z anýzu, badyánu a fenyklu. Důležitou součástí receptury je také kořen lékořice a směs rostlin spojených s oblastí Provence.

Badyán je plod stromu pocházejícího z východní Asie. Má charakteristický hvězdicovitý tvar a obsahuje velké množství aromatické látky anethol.

Anýz je odlišná rostlina, jejíž semena poskytují podobnou sladce kořenitou vůni. Právě díky tomu se anýz a badyán často používají při výrobě podobných druhů lihovin.

Fenykl přináší další jemnější bylinné a nasládlé tóny, které doplňují anýzový základ.

Lékořice je zvlášť důležitá díky své přirozené sladkosti a aromatickému charakteru. Obsahuje glycyrrhizin a další látky, které mohou vytvářet výraznou a dlouhotrvající chuť.

Právě kombinace těchto ingrediencí tvoří základ Ricardu. Přesné poměry a úplný seznam použitých rostlin však zůstávají výrobním tajemstvím.

Jak se Ricard vyrábí?

Výroba Ricardu je založená především na získávání aromatických látek z přírodních surovin a jejich následném spojování do výsledné receptury.

Základem jsou anýzové složky, lékořice a další rostlinné ingredience, které se zpracovávají prostřednictvím extrakce a destilačních postupů.

Výrobce uvádí, že přírodní aromatické extrakty připravuje v jižní Francii a jejich výsledné spojení vychází z původní receptury Paula Ricarda.

V průběhu výroby se jednotlivé aromatické složky kombinují s alkoholem, vodou a dalšími ingrediencemi podle požadovaného chuťového profilu.

Právě precizní dávkování jednotlivých extraktů je mimořádně důležité. Anýz a lékořice mají velmi výraznou chuť, takže i relativně malá změna jejich poměru může podstatně ovlivnit výsledný charakter.

Výrobce deklaruje zachování původní receptury od roku 1932, přestože výrobní technologie a kontrolní postupy se během desetiletí modernizovaly.

Proč se Ricard po přidání vody zakalí?

Jednou z nejzajímavějších vlastností pastisu je jeho schopnost změnit barvu a průhlednost po přidání vody.

Koncentrovaný Ricard má zpravidla průhledný jantarově zlatý odstín. Jakmile se však smíchá se studenou vodou, změní se na světle žlutý až bělavě zakalený nápoj.

Tento jev je známý jako ouzo efekt nebo také louche efekt.

Jeho příčinou je především aromatická látka anethol, která se dobře rozpouští v alkoholu, ale podstatně hůře ve vodě.

Při ředění se snižuje koncentrace alkoholu a anethol vytváří velmi jemné kapénky, které rozptylují světlo. Právě díky nim se původně čirý nápoj změní na mléčně zakalený.

Nejde o chybu výroby ani známku nekvalitního pastisu. Naopak jde o typickou fyzikální vlastnost nápojů s vysokým obsahem anýzových aromatických látek.

Jak správně podávat Ricard?

Tradiční způsob servírování Ricardu je jednoduchý. Základem je malé množství pastisu, které se zředí několikanásobným množstvím studené vody.

Český distributor doporučuje poměr 1 díl Ricardu na 5 dílů vody. Například k 20 ml Ricardu se přidá přibližně 100 ml studené vody.

Výrobce zároveň doporučuje přidávat případný led až po vodě. Právě pořadí jednotlivých kroků může ovlivnit způsob, jakým se aromatické oleje rozptýlí v nápoji.

Při správném ředění se vysoká alkoholová koncentrace výrazně sníží a do popředí vystoupí anýzové a lékořicové tóny.

Ricard se tradičně podává jako aperitiv při posezení s přáteli, často před jídlem. Ve Francii je jeho konzumace spojená zejména s terasami kaváren, zahradami a letními setkáními.

Jak silný je Ricard po naředění vodou?

Klasický Ricard Original obsahuje 45 % alkoholu. Tato hodnota však platí pro samotný koncentrovaný nápoj v lahvi.

Při tradičním smíchání jednoho dílu Ricardu s pěti díly nealkoholické vody se celkový objem zvýší přibližně šestkrát.

Výsledná koncentrace alkoholu proto klesne přibližně na 7,5 %, pokud zanedbáme drobné objemové změny při míchání.

Právě tento způsob servírování je součástí charakteru pastisu. Nepije se obvykle stejným způsobem jako whisky nebo rum o síle kolem 40 %.

Významná je ovšem také velikost jednotlivé dávky, protože samotné ředění vodou nemění množství alkoholu obsaženého v původně nalité porci.

Ricard Original: Nejslavnější marseillský pastis

Nejdůležitějším produktem značky zůstává Ricard Original, který navazuje na recepturu vytvořenou Paulem Ricardem v roce 1932.

Obsahuje 45 % alkoholu a jeho chuť je založená především na výrazném anýzovém charakteru, lékořici a směsi aromatických rostlin.

Ve vůni se objevují především sladce kořenité tóny badyánu, které postupně doplňuje lékořice a jemnější rostlinná aromatika.

Chuť je intenzivní, s výrazným anýzem a dlouhým lékořicovým závěrem. Přes vysoký obsah alkoholu působí po tradičním naředění vodou osvěžujícím a aromatickým dojmem.

Ricard Original se nejčastěji podává se studenou vodou, ale může být také součástí tradičních francouzských míchaných nápojů.

Ricard Plantes Fraîches: Varianta s čerstvými rostlinami z Provence

Vedle klasického Originalu nabízí značka také Ricard Plantes Fraîches, někdy prodávaný pod označením Fresh Plants.

Tato varianta se soustředí na svěžejší rostlinný charakter a využívá anýzové složky získávané z čerstvých rostlin pěstovaných v oblasti Haute-Provence.

Výrobce u ní zdůrazňuje místní původ surovin a jemnější aromatický profil.

Stejně jako klasický Ricard obsahuje 45 % alkoholu, ale doporučené ředění je o něco výraznější. Podle výrobce se může používat přibližně sedm až deset dílů vody na jeden díl pastisu.

Plantes Fraîches tak představuje zajímavou alternativu pro zákazníky, kteří chtějí poznat svěžejší a více rostlinnou podobu tradičního marseillského aperitivu.

Ricard Bio: Moderní variace na tradiční anýzový nápoj

V rámci rozšiřování nabídky uvedla značka také produkty označované jako Ricard Bio.

Ty navazují na tradiční anýzový charakter, ale pracují s odlišnými chuťovými kombinacemi a surovinami pocházejícími z ekologického zemědělství.

V nabídce se objevily například varianty s citronem nebo mandlí.

Právě citrusy a mandle mají ve středomořské gastronomii dlouhou tradici. Jejich spojení s anýzem umožňuje vytvářet nové chuťové podoby nápoje, aniž by zcela zmizel charakter původního pastisu.

Podoba a dostupnost jednotlivých produktů se však může na zahraničních trzích lišit. Pro český e-shop je proto důležité pracovat s aktuálním sortimentem distributora.

Mauresque, Perroquet a Tomate: Tradiční francouzské koktejly s pastisem

Vedle klasického ředění vodou má Ricard také vlastní historii jednoduchých míchaných nápojů. Některé z nich jsou známé především v jižní Francii.

Mauresque kombinuje pastis s mandlovým sirupem orgeat a studenou vodou. Výsledný nápoj má výrazně anýzový charakter doplněný jemnější mandlovou sladkostí.

Perroquet, jehož název znamená papoušek, vzniká spojením pastisu, mátového sirupu a vody. Charakteristická zelená barva připomíná právě opeření papouška.

Tomate je další tradiční varianta, ve které se pastis kombinuje s grenadinou a vodou. Výsledný nápoj má narůžovělou až načervenalou barvu.

Právě tyto jednoduché kombinace ukazují, jak se pastis stal součástí běžné francouzské barové kultury. Nevyžadují složité vybavení ani velké množství ingrediencí, ale nabízejí odlišné chuťové podoby stejného základního nápoje.

Ricard versus Pernod: V čem se liší?

Přestože značky Ricard a Pernod dnes patří stejné společnosti, jejich historický původ a chuťové zaměření se liší.

Ricard vznikl v roce 1932 v Marseille a od začátku se prezentoval jako Pastis de Marseille. Jeho charakter je založený na výrazném anýzu, lékořici a aromatických rostlinách.

Pernod má starší historii sahající do roku 1805 a jeho původ je spojený především s výrobou absintu. Později začal vyrábět také další anýzové aperitivy.

V roce 1951 společnost Pernod představila také Pastis 51, který vznikl v době obnoveného povolení prodeje této kategorie.

Právě proto není vhodné automaticky zaměňovat Pernod, Pastis 51 a Ricard. Přestože všechny mohou nabízet výrazné anýzové tóny, jednotlivé produkty mají vlastní receptury a obchodní historii.

Ricard a ouzo: Podobná vůně, ale jiný nápoj

Ricard bývá někdy porovnáván s řeckým ouzem, protože oba nápoje mají výraznou anýzovou chuť a po přidání vody se mohou zakalit.

Mezi oběma kategoriemi však existují významné rozdíly.

Pastis musí podle evropských pravidel obsahovat také přírodní výtažky z lékořice. Právě ta představuje důležitou součást charakteru Ricardu.

Ouzo je naproti tomu tradiční řecká anýzová lihovina se svými vlastními pravidly výroby. Významnou roli v něm může mít destilace alkoholu za přítomnosti anýzu a dalších aromatických složek.

Výsledný charakter se proto může výrazně lišit, i když oba nápoje na první přivonění připomínají anýz.

Pro zákazníka je důležité také správné zařazení. Ricard je francouzský pastis, nikoliv řecké ouzo.

Co znamená Pastis de Marseille podle evropských pravidel?

Označení Pastis de Marseille není pouze reklamní slogan. Jde o kategorii lihoviny, pro kterou evropská legislativa stanovuje konkrétní požadavky.

Základní pastis musí obsahovat přírodní výtažky z lékořice, mít nejméně 40 % alkoholu a splňovat požadavky na obsah anetholu a sladících složek.

Kategorie Pastis de Marseille je ještě přísnější. Vyžaduje minimálně 45 % alkoholu a výraznou anýzovou chuť s obsahem anetholu mezi 1,9 a 2,1 gramu na litr.

Právě tyto požadavky vysvětlují, proč klasický Ricard obsahuje 45 % alkoholu.

Samotné označení přitom není vhodné zaměňovat s tvrzením, že každý výrobní krok musí probíhat přímo v centru Marseille. Současná výroba a příprava aromatických extraktů využívá více francouzských výrobních provozů.

Kde se Ricard vyrábí dnes?

Přestože Ricard vznikl v Marseille, současná společnost využívá širší výrobní síť ve Francii.

Podle materiálů Pernod Ricard z roku 2024 se výrobní a související provozy pro Ricard nacházejí například v Marseille, Lille, Lormont a Thuir.

Právě Thuir patří mezi významná centra pro výrobu aromatických extraktů a výzkum aperitivních nápojů. Marseille si zároveň zachovává důležité místo v historii i současném výrobním zázemí značky.

Pro zákazníka je podstatné, že Ricard zůstává francouzským produktem vyráběným v rámci skupiny Pernod Ricard.

Historické spojení s Marseille tak přetrvává, i když dnešní výrobní organizace už dávno přesahuje možnosti původního podniku Paula Ricarda z roku 1932.

Ricard a moderní Pernod Ricard: Od pastisu ke světovým značkám

Společnost Pernod Ricard se během několika desetiletí výrazně rozrostla. Z původního spojení dvou francouzských výrobců anýzových nápojů vznikla mezinárodní skupina působící v mnoha kategoriích alkoholu.

V jejím portfoliu dnes najdeme například irskou whiskey Jameson, skotské whisky Chivas Regal a The Glenlivet, vodku Absolut, gin Beefeater nebo kubánský rum Havana Club.

Ricard však zůstává jednou z nejdůležitějších historických značek celé skupiny. Právě jeho jméno tvoří polovinu názvu společnosti.

Současná skupina působí ve více než 160 zemích a její obchodní aktivity výrazně přesahují původní francouzský trh.

Její historie přitom dodnes připomíná neobvyklou skutečnost: jedna z největších nápojových společností světa vznikla spojením dvou někdejších konkurentů vyrábějících anýzové aperitivy.

Čím se Ricard odlišuje od ostatních anýzových likérů?

Největší zvláštností Ricardu je jeho dlouhodobé spojení s Marseille a kulturou jižní Francie. Od svého vzniku v roce 1932 se neprezentoval pouze jako anýzový alkohol, ale jako součást středomořského způsobu života.

Výrazným znakem je také jeho receptura. Badyán, anýz, fenykl, lékořice a další aromatické rostliny vytvářejí intenzivní chuť, která se po naředění studenou vodou mění na jemnější a osvěžující aperitiv.

Další důležitou vlastností je samotný způsob servírování. Ricard se tradičně nepije jako běžný nezředěný likér, ale v kombinaci s několikanásobným množstvím vody.

Za pozornost stojí také příběh zakladatele. Paul Ricard nebyl pouze výrobcem destilátu. Byl výtvarníkem, obchodníkem a mecenášem, jehož zájmy zahrnovaly kulturu, přírodu i motorsport.

Právě díky této kombinaci se Ricard stal jedním ze symbolů francouzské gastronomie a společenského života.

Ricard: Anýzový aperitiv, který vyrostl spolu s Marseille

Příběh Ricardu začal v roce 1932, kdy mladý Paul Ricard uvedl na trh vlastní anýzový nápoj označovaný jako pravý pastis z Marseille. Jeho receptura spojovala intenzivní anýzové tóny, lékořici a aromatické rostliny Provence. Díky osobnímu nasazení zakladatele a výrazné reklamní identitě se značka rychle prosadila v jižní Francii a později také na dalších trzích.

Rozvoj přerušila druhá světová válka a zákaz prodeje pastisu. Paul Ricard se však dokázal věnovat dalším podnikatelským aktivitám a po opětovném povolení této kategorie v roce 1951 navázal na předválečný úspěch.

V roce 1975 se společnost Ricard spojila s někdejším konkurentem Pernod. Vznikla tak skupina Pernod Ricard, která se během následujících desetiletí zařadila mezi největší světové výrobce alkoholických nápojů.

Ricard Original dodnes obsahuje 45 % alkoholu a jeho charakter zůstává založený na anýzu a lékořici. Při tradičním podávání se ředí několikanásobným množstvím studené vody, která nápoj zakalí a změní jeho výslednou intenzitu.

Největší zajímavostí značky však zůstává její původní příběh. Paul Ricard dokázal z nápoje vytvořeného v Marseille vybudovat jeden z nejznámějších symbolů francouzského aperitiva. A právě spojení charakteristické chuti, středomořské kultury a mimořádného podnikatelského talentu vysvětluje, proč Ricard zůstává populární už více než devadesát let.