Rychlé seznámení s Islay whisky, první část

29.5.2026

Islay: ostrov, kde whisky voní kouřem a mořem

Když se řekne skotská whisky, málokteré místo má tak silné jméno jako Islay. Malý ostrov na západě Skotska s necelými čtyřmi tisíci obyvateli se během posledních desetiletí stal téměř poutním místem pro fanoušky kouřové whisky z celého světa. A není se čemu divit. Jen málokde vznikají whisky s tak výrazným charakterem. Rašelina, mořský vzduch, vítr od Atlantiku, staré sklady stojící pár metrů od pobřeží a palírny, které často fungují už stovky let — právě to vytvořilo styl, který si člověk s ničím jiným nesplete.

Jenže Islay není jen o extrémním kouři. To je možná největší omyl, který kolem ostrova dlouhé roky vznikal. Vedle silně rašelinových monster jako Ardbeg nebo Laphroaig tu existují i jemnější a elegantnější whisky typu Bunnahabhain nebo Bruichladdich. A právě tahle pestrost dělá z Islay jedno z nejzajímavějších whisky míst na světě.

Kolik je dnes na Islay palíren? Dlouhé roky se mluvilo o „slavné osmičce“ islayských palíren. Jenže Islay se za poslední roky výrazně změnila. Staré legendy doplnily nové projekty a některé zaniklé palírny se dokonce vrátily zpět k životu.

Dnes na ostrově fungují:

A právě kombinace starých ikon, moderních projektů a návratů zaniklých palíren vytváří dnešní podobu Islay.

Bowmore: nejstarší legenda ostrova

Palírna Bowmore byla založena v roce 1779 a patří mezi nejstarší legální palírny v celém Skotsku. Leží přímo u pobřeží ve stejnojmenném městečku Bowmore a její sklady stojí doslova pár metrů od moře. Právě tam whisky zraje v prostředí plném slaného vzduchu a vlhkosti od Atlantiku.

Bowmore bývá často označován za jednu z nejvyváženějších Islay whisky. Kouř tu není tak agresivní jako u Ardbegu nebo Laphroaigu a větší prostor dostává ovoce, med, citrusy nebo jemnější rašelina. Historicky je zajímavé i to, že Bowmore dlouhé roky používal vlastní sladovnu a část sladu si připravuje tradičně dodnes.

Laphroaig: whisky, která rozdělila svět

Jen málo whisky vyvolává tak silné reakce jako právě Laphroaig. Pro někoho absolutní láska, pro jiného tekutá nemocnice. A právě tím se stala legendární. Typický medicinální charakter, jód, mořské řasy, kouř a rašelina vytvořily styl, který je okamžitě rozpoznatelný.

Palírna vznikla v roce 1815 a dlouhé roky byla známá hlavně tím, že si tvrdohlavě držela vlastní styl bez ohledu na trendy. Zajímavostí je, že Laphroaig byl jednou z prvních whisky, kterou si oblíbil britský princ Charles. Dokonce jí udělil královský certifikát Royal Warrant.

A právě rivalita mezi Laphroaigem a sousedním Lagavulinem později vedla ke vzniku jedné z nejzajímavějších zaniklých palíren Islay — Malt Mill.

Lagavulin: hlubší a temnější stránka Islay

Jen pár minut chůze od Laphroaigu stojí taktéž ikonický Lagavulin. Palírna, která bývá často považována za nejvíce „dospělou“ Islay whisky. Kouř je zde hlubší, těžší a elegantnější než u většiny konkurence. Typické jsou tóny tmavého dřeva, popela, sušeného ovoce nebo slaného kouře.

Lagavulin 16 Y.O. se stal jednou z nejslavnějších whisky na světě a pro mnoho lidí představuje ideální vstup do světa Islay. Historie palírny je ale plná rivality. Na konci 19. století se její majitelé pokusili vytvořit vlastní alternativu k Laphroaigu a založili malou palírnu Malt Mill. Ta měla napodobit styl konkurence, ale nikdy nedosáhla podobného úspěchu. Dnes jde o jednu z nejlegendárnějších zaniklých palíren Islay.

Ardbeg: kult, který se skoro ztratil

Dnes působí Ardbeg jako nezastavitelná whisky mašina plná limitovaných edic a fanouškovského kultu. Jenže v 80. letech byla palírna prakticky na pokraji zániku. Výroba byla výrazně omezená a chvíli dokonce úplně zastavená.

Zlom přišel až po převzetí společností Glenmorangie v roce 1997. Ardbeg se postupně proměnil v jednu z nejpopulárnějších kouřových whisky světa. Vznikl fanouškovský klub Ardbeg Committee, limitované edice začaly mizet během minut a značka získala téměř kultovní status.

Samotný styl whisky je extrémně kouřový, ale zároveň překvapivě komplexní. Vedle rašeliny se objevují citrusy, čokoláda, espresso nebo slaný karamel. A právě kombinace brutality a elegance udělala z Ardbegu jednu z největších ikon moderní whisky.

Caol Ila: tichý obr Islay

Když se mluví o nejslavnějších palírnách Islay, Caol Ila bývá často trochu ve stínu jmen jako Ardbeg nebo Lagavulin. Přitom jde o největší palírnu na ostrově a jednu z nejdůležitějších vůbec. Leží na severovýchodním pobřeží Islay s výhledem na sousední ostrov Jura a při dobrém počasí patří okolí palírny k nejhezčím místům na celém ostrově.

Caol Ila byla založena v roce 1846 a dlouhé roky fungovala hlavně jako zásadní součást blendovaných whisky společnosti Johnnie Walker. Právě proto se o ní mimo whisky komunitu dlouho tolik nemluvilo. Jenže fanoušci single malt whisky postupně zjistili, že Caol Ila má něco, co mnoha jiným Islay whisky chybí — obrovskou pitelnost. Kouř je zde jemnější, čistší a elegantnější. Vedle rašeliny se často objevují citrusy, pepř, olejnatost a výrazná mořská slanost. Právě díky tomu bývá Caol Ila často doporučována lidem, kteří chtějí s Islay whisky začít.

Zajímavostí je, že palírna byla v 70. letech téměř kompletně zbourána a znovu postavena. Nová budova sice zachovala původní vzhled, ale část fanoušků dodnes diskutuje o tom, jestli tím whisky neztratila část svého starého charakteru.

Bunnahabhain: Islay bez kouřového útoku

Na severu Islay stojí palírna, která dlouhé roky úplně ignorovala představu, že každá whisky z ostrova musí chutnat jako táborák v nemocnici. Bunnahabhain byla založena v roce 1881 a od začátku šla trochu jinou cestou než většina sousedů.

Zatímco jih Islay se postupně proslavil extrémně kouřovými whisky, Bunnahabhain dlouhé roky vyráběla převážně jemnější a méně rašelinový styl. Díky tomu se tu více prosazuje ořechovost, sherry sudy, slad, mořská slanost a lehce olejnatá textura. Kouř bývá většinou velmi jemný nebo úplně minimální.

Palírna je navíc dost odříznutá od zbytku ostrova. Dlouhé roky se k ní člověk dostával prakticky jen lodí a malá osada kolem palírny fungovala téměř jako samostatný svět. Právě tahle izolace dodává Bunnahabhain zvláštní atmosféru, která je úplně jiná než turisticky známější jih ostrova.

Dnes si Bunnahabhain získává velkou popularitu hlavně mezi lidmi, kteří chtějí Islay charakter bez extrémní rašeliny. A zároveň krásně ukazuje, že Islay není jen o kouři. Ale nebyla by to Islay, aby jste i v nabídce Bunnahabhain nenalezli silné rašeliny.

Bruichladdich: rebel, který odmítl dělat whisky jako ostatní

Když se řekne moderní whisky rebelie, velmi často se objeví právě jméno Bruichladdich. Palírna založená v roce 1881 byla po většinu 90. let zavřená a vypadalo to, že její příběh končí. Jenže v roce 2001 ji koupila skupina investorů vedená Markem Reynierem a všechno se změnilo.

Bruichladdich začal dělat věci úplně jinak než většina whisky světa. Místo marketingových příběhů přišla obrovská transparentnost. Místo uniformního stylu experimenty s ječmenem, sudy i terroirem. A místo jedné whisky vzniklo několik úplně odlišných linií.

Klasický Bruichladdich bývá často téměř nerašelinový a velmi elegantní. Port Charlotte představuje silněji kouřovou část palírny. A pak je tu Octomore — whisky, která se stala symbolem extrémní rašeliny. Některé edice Octomore dosahují tak vysokých hodnot fenolů, že působí skoro absurdně. Přesto nejde jen o marketingový trik. Octomore často překvapí tím, jak dokáže být i přes brutální kouř stále komplexní a elegantní.

Bruichladdich je zároveň palírna, která výrazně tlačí myšlenku lokální produkce. Hodně pracuje s ječmenem přímo z Islay a snaží se vracet část výroby zpět k ostrovním farmářům. Ve světě whisky jde o dost neobvyklý přístup.

Kilchoman: farmářská palírna nové generace

Když byla v roce 2005 otevřena Kilchoman Distillery, šlo o první novou palírnu postavenou na Islay po více než 120 letech. A právě tím začala nová kapitola ostrova.

Kilchoman funguje jako takzvaná farm distillery. Část ječmene si pěstuje sama přímo kolem palírny a část výroby probíhá velmi tradičním způsobem. Na moderní whisky dobu jde skoro o raritu. Palírna navíc od začátku ukázala, že i velmi mladá whisky může být výborná, pokud má kvalitní destilát a dobré sudy.

Styl Kilchomanu bývá výrazně kouřový, ale zároveň hodně svěží a citrusový. Ve srovnání s těžším Lagavulinem nebo olejnatým Ardbegem působí často živěji a energičtěji. Právě díky tomu si Kilchoman během krátké doby získal obrovský respekt mezi fanoušky Islay whisky.

A zajímavost? Když palírna začínala, část whisky komunity se jí vysmívala jako „turistickému projektu“. Dnes je Kilchoman jednou z nejrespektovanějších moderních palíren na celém ostrově.

Ardnahoe: nová palírna mezi starými legendami

Na ostrově plném historických jmen není jednoduché přijít s novou palírnou a okamžitě vzbudit respekt. Přesně to se ale povedlo Ardnahoe Distillery. Palírna byla otevřena v roce 2019 společností Hunter Laing, známou hlavně jako nezávislý bottler whisky, a už od začátku bylo jasné, že nepůjde jen o další turistickou atrakci s hezkým výhledem na moře.

A výhled mimochodem opravdu hezký je. Ardnahoe stojí na severovýchodě Islay mezi Caol Ila a Bunnahabhain a z návštěvnického centra je vidět přímo na průliv Sound of Islay i ostrov Jura. Jenže mnohem důležitější je samotná whisky.

Palírna vsadila na tradičnější styl výroby, dlouhou fermentaci a velmi pomalou destilaci. Používá také jedny z nejdelších lyne armů na Islay, což pomáhá vytvářet elegantnější a jemnější destilát. Výsledkem je whisky, která kombinuje kouř, citrusy, vanilku a pobřežní charakter bez přehnané agresivity. Když se v roce 2024 objevila první oficiální whisky Ardnahoe, zájem byl obrovský. A mnoha lidem potvrdila, že Ardnahoe není jen „nová palírna na dobrém místě“, ale projekt s velmi silným potenciálem.

Port Ellen: návrat ducha Islay

Jen málokteré jméno má ve světě whisky takovou auru jako Port Ellen. Palírna byla založena v roce 1825 a dlouhé roky patřila mezi důležité producenty Islay whisky. Jenže v roce 1983 přišla rána, která změnila whisky historii ostrova. Port Ellen byla uzavřena během velké krize whisky průmyslu, kdy ve Skotsku končily desítky palíren. A právě tady začala vznikat legenda.

Zatímco jiné zavřené palírny postupně zmizely z paměti, Port Ellen se proměnila v téměř mytickou ghost distillery. Staré lahve začaly mizet ze světa a jejich ceny letěly do absurdních částek. Některé edice se dnes prodávají za stovky tisíc korun. A čím méně whisky zbývalo, tím větší kult kolem Port Ellen vznikal.

Pikantní na celém příběhu je, že samotná sladovna Port Ellen Maltings fungovala dál. Prakticky celý Islay tak dál používal slad připravovaný v místě, kde už se whisky dávno nevyráběla.

Pak ale přišel obrat, který ještě před pár lety působil skoro nereálně. Společnost Diageo oznámila návrat palírny a v roce 2024 se Port Ellen po více než čtyřiceti letech znovu otevřela. Pro whisky svět to byla jedna z největších událostí posledních let. Otázka ale zůstává: dokáže nová Port Ellen navázat na legendu staré palírny? O tom se mezi fanoušky Islay vedou nekonečné debaty.

Laggan Bay: úplně nová kapitola Islay

Zatímco Port Ellen představuje návrat minulosti, Laggan Bay Distillery symbolizuje budoucnost Islay. Jde o nejnovější palírnu ostrova, která naplnila první sudy teprve v roce 2026.

Palírna stojí poblíž letiště v Glenegedale a už od začátku je jasné, že chce vyrábět výrazně rašelinovou whisky. Projekt vznikl pod vedením rodiny Steeleových, která má dlouholeté zkušenosti s obchodem i whisky byznysem. Přestože zatím neexistuje hotová whisky, kolem Laggan Bay už teď panuje velký zájem. Na Islay totiž každá nová palírna automaticky přitahuje obrovskou pozornost.

A vlastně se není čemu divit. Na ostrově, kde vedle sebe stojí dvousetleté legendy a nové moderní projekty, působí každá další palírna skoro jako nová kapitola whisky historie.

Zaniklé palírny: duchové Islay

Když dnes člověk projíždí Islay, vidí slavné značky, turistická centra a sklady plné sudů. Jenže ostrov kdysi vypadal úplně jinak. Fungovalo zde mnohem více palíren, z nichž některé dnes připomínají už jen staré mapy, ruiny nebo názvy místních vesnic.

Jednou z nejzajímavějších byla už zmíněná Malt Mill, malá palírna postavená vedle Lagavulinu koncem 19. století. Jejím cílem bylo vytvořit whisky podobnou Laphroaigu, který tehdy získával obrovskou popularitu. Jenže projekt nikdy úplně neuspěl a Malt Mill později zanikla. Dnes jde o jednu z největších legend mezi zaniklými skotskými palírnami.

Další důležité jméno je Lochindaal, palírna stojící v Port Charlotte. Fungovala do roku 1929 a její budovy později částečně převzal Bruichladdich. Právě po Lochindaalu zůstala na Islay silná stopa a dodnes se objevují spekulace, jestli by se někdy nemohla vrátit podobně jako Port Ellen.

A pak je tu Octomore. Dnes slavné jméno extrémně kouřové whisky od Bruichladdichu bylo původně skutečnou farmářskou palírnou fungující v 19. století. Samotná palírna dávno zmizela, ale její jméno se vrátilo zpět v podobě jedné z nejznámějších moderních whisky sérií světa.

Právě to je na Islay fascinující. Historie tady nikdy úplně nezmizí. Jen občas na pár desítek let usne pod vrstvou rašeliny a mořského větru.

Další článek